Přemýšlím, jak stručně do pár odstavců shrnout své zážitky z těch deseti intenzivních dní, které jsme strávili uprostřed lesů v eco centru Švýcárna nedaleko Adamova, kousek od Brna spolu s dalšími lidmi z různých zemí, kteří pro nás na začátku byli cizí a na konci stejně blízcí jako nejlepší přátelé, a nevím jak začít. Ale to už zase moc přemýšlím, analyzuju a zbytečně se trápím – jedna z hlavních věcí, které jsem se na projektu naučila je právě ta, že většinou jde o to nepřemýšlet o věcech, ale rovnou je udělat. A tak po předchozí debatě s Karlem a Filipem, dalšími dvěma účastníky projektu Art of Understanding, píšu tenhle článek.
Když jsem se na projekt Art of understanding vydala, neměla jsem velká očekávání. Přihlásila jsem se jako náhradnice pár dní před začátkem projektu, takže jsem ani neměla čas zjistit, co to je synergy training a do čeho vlastně jdu. Jak jsem se později dozvěděla, Karel neměl o projektu taky moc informací, z info-packu měl smíšené pocity a úplně nevěděl, co od toho čekat. Byl však nadšený z tématu – mezilidská komunikace a self-development. Přesně to, na čem by chtěl pracovat nejvíc. Rozhodl se ale, že to riskne a na projekt se přihlásil spolu s přítelem Filipem, který měl s podobnými projekty už nějaké zkušenosti a jeho představa byla z českých účastníků (i když je Filip Slovák) nejjasnější. A tak byla naše česká grupa kompletní.
Při odjezdu mi nebylo úplně dobře, ale řekla jsem si, že těch 10 dní nějak přežiju, že to bude asi 
něco jako tábor pro dospělé, seznámím se s lidmi z různých zemí a zahraju si pár her v lese. Ale hned první den jsem byla vyvedena z omylu a došlo mi, že buď do toho půjdu na sto procent a nebo můžu jet rovnou domů. Naštěstí jsem si vybrala první variantu a den ode dne jsem zjišťovala, že to, co mi přišlo první den jako zapojení “na sto procent”, už mi druhý den přijde “jen tak na půl”, a že každý den můžu jít dál a dál.
Společně s necelou třicítkou lidí, zahrnující trénery a pomocné trénery, jsme vytvořili komunitu, ve které jsme se všichni vzájemně podporovali, respektovali a pomáhali. Nezapomněli jsme však ani každý sám na sebe. Naučili jsme se, že je v životě důležité dávat lásku a podporu nejen druhým, ale i nám samotným. Poznali jsme, jak je důležité ocenit naše úspěchy, jak správně naslouchat a dát zpětnou vazbu, jak pracovat s kreativitou a možnostmi, které nám život nabízí. Nechci ale o programu prozrazovat zbytečně moc.
Možná jenom, že mi konečně někdo řekl přesně to, co už jsem dlouho potřebovala slyšet. “Přestaň se pořád vymlouvat, vezmi život do vlastních rukou a začni konečně dělat věci, které opravdu chceš. Přestaň tolik přemýšlet a začni víc konat.” Teda vlastně mi to nikdo neřekl. Nebyl to projekt, kdo něco změnil. Byli jsem to my sami. Díky tomu, že jsme si všechno prožili na vlastní kůži a následně jsme o tom mluvili, mám pocit, že na tuhle zkušenost nikdy nezapomenu a myslím, že nemluvím jenom za sebe, ale projekt mi změnil život.
Teď, dva týdny po skončení projektu, cítím, jak lehké by bylo sklouznout zase do starých kolejí, brát to jen jako náhlé vybočení ze stereotypu, ale rychle se zase vrátit zpátky do pohodlí. Když si ale vzpomenu na jednotlivé momenty z projektu, kdy jsem slíbila sama sobě, že v téhle cestě za svými sny budu pokračovat, nedá mi to a bojuju dál. A vlastně jsem zjistila, že už to není boj, ale že tahle cesta může být hodně zábavná!
A právě proto se za pár dní střetnu s Kájem a Filipem v Brně, aby jsme uskutečnili náš závazek, který jsme si jako česká národní skupina na Švýcárně v srpnu dali. Konkrétně Eye contact event v centru města s úplnými cizinci! O výsledcích vás pravdaže budeme informovat. Než se tak stane, rádi bychom poděkovali Brno Connected za tuhle jedinečnou možnost, kterou nám tímto projektem vnesli do života. A zároveň bychom vás rádi pozvali na další edici tohoto projektu, která bude již na jaře 2018! ?
Maki, Karel a Filip
Financováno z programu Evropské unie Erasmus+.