Veronika vyrazila na EVS (Evropská dobrovolnická služba) do Dublinu, Irsko, aby pomáhala bezdomovcům a drogově závislým. Jaké jsou její zážitky a zkušenosti s organizací Peter McVerry Trust?  

Tento týden to už byly dva měsíce, které jsem strávila v Dublinu jako dobrovolnice. Pamatuji si přesně svůj první den – čekání mé mentorky Laury na letišti, příjezd do nového domečku, setkání s milou spolubydlící Sárou a počáteční dny strávené brouzdáním po hlavním městě Irska za nádherného slunečného počasí.

Do Dublinu jsem jela pracovat pro jednu neziskovou organizaci specializující se  na pomoc lidem bez domova a vlastně jsem ani neměla přesně stanovenou náplň práce. Věděla jsem, že budu pracovat v hostelu okupovaném těmito lidmi a budu zde pomáhat s drobnými pracemi (např. pomoc a úklid kuchyně, dozor společných prostor nebo kontrola pokojů) a budu také moci vést různé workshopy podle svého zájmu.

První týden jsem měla spíše takový úvodní, kdy jsem se přidala ke studentům jedné dublinské univerzity a navštěvovala drop-in centrum, kde jsme každý den poslouchali povídání klientů o jejich drogové závislosti. Povídání to bylo většinou velmi smutné, ale pomohlo mi pochopit mnoho věcí ohledně užívání drog a možných příčin (např. že většina drogově závislých lidí mělo ne zrovna šťastné dětství, byli často trestaní, zneužívaní či šikanovaní). Mimo drop-in centrum jsme navštívili i další zařízení naší organizace jako třeba Youth Café nebo hostel pro mladistvé. Poslední zastávkou byl asi největší hostel pro lidi bez domova v Dublinu, ve kterém jsem měla následující týden začít  pracovat.

Abych pravdu řekla, z první návštěvy jsem nebyla zase úplně nadšená a trošku jsem se bála, co mě čeká. Přeci jen, nikdy předtím jsem nedělala podobnou práci a mnoho lidí mě varovalo na možná rizika týkající se této práce – mohla bych být slovně či fyzicky napadena residenty hostelu, omylem se dotknout infikované injekční stříkačky či být svědkem možného předávkovaní se některého z klientů. Naštěstí, nic podobného se mi zatím nestalo a až na pár menších incidentů mezi klienty hostelu jsem, myslím, nebyla vystavena žádnému většímu nebezpečí.

A co jsem vlastně celé dva měsíce dělala?

Prakticky jsem pracovala (a stále pracuji) jako pomocná síla svých kolegů a dělám stejnou práci jako oni – až na papírovaní, s kterým nemám moc zkušeností. Otevírání dveří klientům hostelu a komunikace s nimi, pomáhání v kuchyni, uklízení společných prostor a prádelny, nakupování potřebných věcí – to vše jako dobrovolník dělám, a i když se tento výčet může zdát docela rutinní, práci si moc užívám, protože je zde každý den jiný a člověk nikdy neví, co ho bude čekat za „překvapení“.

Někdy se celý den neděje nic a já jsem trošku zoufalá z malého množství práce, pak ale třeba přijde moment, kdy mám někomu z klientů pomoc s prádlem nebo jim pomoci s prací na počítači. Někdy jsem i svědkem slovních přestřelek mezi residenty a naším úkolem je pak klienty uklidnit a zamezit dalším hádkám. Často si se mnou i někdo s klientů jen tak nezávazně povídá a já jsem  pak moc ráda, že jim můžu třeba s něčím pomoci nebo poradit.

Navíc, personál zde je moc milý a se vším mi poradí. Pracuji v mladém kolektivu a myslím, že až budu zde svou práci končit, mí kolegové mi budou moc chybět. A  vlastně i ti residenti.

Co víc, nikdy neodpovídám na otázku „how do you like this job“ odpovědí „it’s great“, ale říkám spíše, že je „interesting“, protože to naprosto vystihuje podstatu. Práce to může být někdy psychicky náročná, zato ale velmi naplňující. A proto ji tak ráda dělám.