Tento tréninkový kurz pro mě byl zajímavý z několika důvodů. Rozvoj PR aktivit je něco, co mě pro potřeby vlastní organizace zajímalo. Měl jsem již jednu denní zkušenost s tréninkem podobných aktivit a věděl, že je to velmi tvůrčí proces s potenciálem zažít hodně legrace. A i díky lokalitě tréninku to pro mě byla jasná volba.

Moje nadšení začalo už ve chvíli, kdy jsem dostal rozhodnutí, že mě do kurzu přijali. Nejprve jsme se měli představit ve facebookové skupině a do začátku tréninku tam nahrát své první video. Již tady bylo vidět, kdo je jak pokročilý.

Do Atén jsem vyrazil s jednodenním předstihem, abych si stihnul prohlédnout toto zajímavé město. Celou neděli jsem běhal po památkách, muzeích a historickém centru, abych potom vypátral místo odjezdu autobusu směr Nea Makri a zamířil do skautského kempu nedaleko od moře, 30 km od Atén. Kousek před kempem jsem se poprvé setkal s Italem Emiliem, což byl záhy můj spolubydlící pro následující dny.  V kempu jsme se poznali s organizátory, ubytovali se a postupně se seznamovali s dalšími účastníky tréninku z různých zemí – pobaltské státy, Španělsko, Velká Británie, Itálie, Bulharsko, Rumunsko, Řecko. Z ČR jsem byl na místě sám, což mi ale vůbec nevadilo. Ba naopak mě to nutilo komunikovat pouze v angličtině. Postupně jsem zase rozmluvil tak, že už jsem v druhé půlce tréninku komunikoval plynule.

Další den jsme se pustili do prvních skupinových aktivit, během kterých jsme víc detailně mapovali situaci ohledně našich zkušeností s vytvářením videí, technologiemi k tomu potřebnými a podobně.

Kurz se skládal ze sedmi různých tematických bloků, během kterých jsme si postupně od základů vyzkoušeli tvorbu videí a to v pokaždé jinak poskládaných skupinách. První úkol spočíval ve vytvoření si krátkého osobního propagačního videa a to bez editace. Následné společné sledování videí byla vždy velmi oblíbená aktivita a pro mě i zároveň způsob, jak si zvyknout na to se vidět ze záznamu ve společnosti dalších lidí a vnímat jejich reakce.

Další aktivita se jmenovala slepý režisér a spočívala s poměrně náročným zadáním v tréninku spolupráce ve filmovém týmu. Při každém promítání jsme viděli úspěchy, ale nedostatky naší práce. První výstupy zároveň posloužily jako nácvik pro dávání konstruktivní zpětné vazby. Teoretické informace jsme dostávali velmi interaktivním způsobem, takže to nebyla nikdy nuda.

Úkol Telenovela spočíval v našem ztvárnění jedné scénky z filmu Pulp Fiction. Opět spousta srandy při natáčení a o to víc při sledování. Řvali jsme smíchy.

Doposud jsme si v natáčení vystačili s prostředím kempu a nedaleké pláže (Ano, několikrát jsem stihnul i do moře skočit, protože Řecko je prostě teplé moře a to i v prosinci. A bylo to skvělý!). Pro další úkol nám bylo zadáním zpracovat už něco více angažovaného. V tom pro nás bylo inspirací i okolí místa, kde jsme se nacházeli, neboť Nea Makri v létě doslova lehlo popelem. Městem se totiž prohnal divoký požár, spálil spoustu borovicových lesů, ale i domů a bohužel i 60 lidí. My jsme chtěli ukázat, že místo žije i přes katastrofu dál a tak jsme se vydali do města a udělali krátké video plné jeho obyvatel a všeho pozitivního, co jsme potkali. Díky tomu jsme se dostali i na místa, kam jiné týmy nedošli a nasáli život města. Překvapením pro mě bylo, že téměř všichni, které jsme oslovili, nechali se natočit. A zde už musela nastoupit řecká kolegyně, aby video editovala, přidala hudbu a titulky. Naše video už začalo mít poměrně slušné parametry kvality. Jedna skupina dokonce vytvořila tak skvělé video myšlenkou i zpracováním, že by mým odhadem mohlo mít mnohamilionovou sledovanost, pokud by se publikovalo, což se doufám, stane.

Začali jsme se pomalu blížit do tréninkového finále a nalosovali si jednu z Aténských neziskových organizací, pro kterou jsme měli zpracovat krátké propagační video. První den jsme vyrazili do Atén, abychom obhlédli situaci, seznámili se s prostředím, místem i lidmi pro natáčení, rozvrhli si koncept, nakreslili story board a hlavně, na všem se domluvili, což nebylo vždy úplně snadné. Naše skupina dostala charitativní obchod s použitým zbožím, který dává šance k práci lidem ze zranitelných sociálních skupin. Dali jsme dohromady příběh videa, rozmysleli postup a další den vyrazili do akce. Natočili jsme krátké promovideo a předposlední den tréninku jej sdíleli s dalšími účastníky tréninku, čímž celý trénink vyvrcholil.

Organizátoři projektu varovali už v infopacku, že se bude pracovat klidně až 14h denně a doprovodné aktivity jako jsou interkulturní večery a společné návštěvy památek nebudou. Skutečnost byla taková, že jsme mnohdy pracovali opravdu dlouho, a to především díky strhující skupinové dynamice, kterou trénink měl. Byli to nakonec organizátoři, kteří nám připomínali, že si máme dávat přestávky, odpočívat a hlavně si celou práci užívat. Interkulturní rozměr byl přítomen velmi neformálně a přirozeně, což mi vyhovovalo mnohem více než organizované interkulturní večery na jiných trénincích. Návštěvy památek si každý mohl zorganizovat sám před či po projektu, případně v době natáčení v Aténách, pokud svojí práci stihl rychle.

Jídlo! Jídlo bylo naprosto fantastické a bylo ho hodně. Neustále jsme měli k dispozici čaj, kávu, vodu, ovoce.

A teď už mě čeká druhá fáze projektu, kdy musím sám něco vytvořit. Vím jak, vím už víceméně co. Tak uvidíme, jak se s tím poperu, když kolem sebe nebudu mít tuto partu skvělých lidí, které jsem si za ten týden neskutečně oblíbil a s některými se velmi nerad loučil.

Autor: Lukáš Wimmer

 Financováno z programu Evropské unie Erasmus+.