Vojta a jeho zážitky z tanečního tréninku Fusion for Creativity, který proběhl v říjnu 2015 v Maďarsku.
„Běžíme, ruce nahoru… štronzo!“
Člověk musí být vždycky schopen zastavit na místě, strnout třeba ve výskoku.
„K zemi, sbalit, otočka… a pozpátku.“
Pozpátku.
Pozpátku.
Když už po sté opakujeme stejný pohyb – tam a zpátky, tam a zase zpátky – začneme si uvědomovat, co při něm naše tělo dělá. Konečně.
Sarkasmus, který léčí
Vítejte na tanečním tréninku pro začátečníky. Sešlo se tu jednatřicet lidí z 10 zemí světa.
Každý má jiné zkušenosti, každý má jiné schopnosti. Jsou mezi námi tanečníci contemporary, baletu, irských tanců, lidé s láskou k pohybu i poloviční dřeva. Každý má jiné představy a jiné cíle. Někdo chce získat inspiraci pro práci s dětmi, další se chce naučit improvizovat, jiní touží po schopnosti vyjádřit své myšlenky skrze pohyb.
Já chci přestat být takové motovidlo, které každou chvíli do někoho vrazí.
„Teď budeme cvičit stoj na rukou,“ říká nám Alex, řecký tanečník a jeden ze tří trenérů. Po úvodním zácviku musíme jeden za druhým proskákat tělocvičnou v poloviční hvězdě a polovičním stoji. Správná technika – dopad rukou na zem nesmí být slyšet. Když do toho nevložíte sílu, jde to.
„Gymnasta!“ nadává Alex těm, jejichž kreaci doprovází hlasité BUM.
Pak je tu druhý extrém: „Chromá opice!“
Tak Alex pokřtil ty, kteří předvádí cosi mezi kotoulem a pádem. Přezdívka je tak oblíbená, že ji záhy celá skupina přijme za svou.
Alexův sarkasmus kouše, ale jde přímo k věci, učí nás. Pomáhá nám zlepšovat se.
Jak dny pokračují, není člověka, který by nebyl pokrytý modřinami. Ráno se oči nechtějí rozlepit, svaly nadávají s každým krokem, ale sotva se ocitneme na parketu, veškerá únava je zapomenuta a my jedeme ve flow nekonečného pohybu. Alespoň 8 hodin tance denně. Někdy 10, 12. Z nepochopitelného důvodu se mnohým z nás večer nechce spát. Jsme plní energie, endorfinů, nadšení.
Skoč do propasti a nauč se létat
V polovině kurzu přichází zlom. „Rozdělte se do skupin,“ říká nám Kristýna, trenérka z Maďarska. „Máte tři dny na to, abyste nacvičili vystoupení, které pak předvedete ve vězení, v umělecké škole a v divadle.“
Přichází stres… protože ať děláme cokoliv, není to dost dobré. Nejsme dost synchronizovaní, dost nápadití, dost zábavní, naše hudba je nudná, pohyby tuctové. Ale zlepšujeme se. Už nejsme tím, čím na začátku.
„Jak jsi to udělal?“ ptá se mě litevský kolega Andrij. Zrovna jsem v otočce padnul k zemi a vymyslel tak další část našeho vystoupení. Jak jsi to udělal, ptá se a já musím přiznat, že nevím.
Tak znova. A teď pozpátku. A dopředu a pozpátku. Zopakuji pohyb tolikrát, než si přesně uvědomím, co dělám. Teprve potom ho můžu naučit ostatní.
A co je úžasné – když ten pohyb zopakuji zítra a den poté a ještě o den později – pořád si ho pamatuji.
Pozpátku. Pozpátku. Pozpátku.
„Říká se, že člověk potřebuje 10 000 hodin tréninku na to, aby se v něčem stal mistr,“ řekla nám Kristýna na začátku. Repetice je klíč. A já začínám chápat.
Zkouška ohněm
Závěrečného vystoupení se nebojím. Já se na něj těším. Jsem příliš unavený, abych se bál.
Ne všichni mají to štěstí. Když se před námi otevřou brány věznice, jedna z mých spolutanečnic dostane trému. Panický strach. Je to nejlepší tanečnice z naší skupinu. Ale překoná se a provede celý náš tým skvělým vystoupením, které maďarští vězni odmění potleskem.
Projít si ohněm a vyjít z něj silnější. Přesně o tom je náš kurz. Poznáte sebe sama, svoje tělo, spřátelíte se se zemí, s prostorem, otevřete svoji mysl novým možnostem, naučíte se zajímavé taneční techniky, které můžete předávat dál.
Na začátku kurzu jsem si stanovil 3 cíle. Ani jeden z nich jsem nenaplnil. Ale přesto jsem se toho naučil spoustu. O práci v týmu, o komunikaci, o vlastním těle, o podstatě učení.
„Deptá mě to. Cítím se tu jako nejhorší tanečník ze všech,“ svěřil se mi kamarád druhý den tréninku (a měl pravdu). V závěrečné performance předvedl úžasný duet a sebevědomě se prohnal parketem. Ne jako perfektní tanečník. Ale jako nadšený člověk, který ví, co dělá a užívá si to.
„Doufám, že si budu moci dát video s naší performance na Facebook a trochu se jím chlubit,“ řekl mi potom.
Nebudu vám lhát – rád bych udělal to samé.
P. S.: Takže „přestat být takové motovidlo, které každou chvíli do někoho vrazí“, řekl jsem?Během odjezdu jsem třikrát omylem praštil jednu ze svých spolutanečnic. No co, aspoň se už nebojím tanečního parketu 😛
Vojta Žák
Video z projektu (autoři Anna Lepskaya a José Galvão Rodrigues)
Financováno z programu Evropské unie Erasmus+.