Gabka píše o tom, jak bylo na projektu „Detect“ v Maďarsku, 18.-25.7.2015.

Wooow! Wheee! Ach! Asi těmito citoslovci a k tomu nějakým veselým tanečkem bych vyjádřila, jaký byl Detect Training v maďarském Szántód. Doufám, že ostatní účastníci jsou jím poznamenáni stejně jako já, tedy svým blízkým nepíšou pohledy, ale malují je, po ranním probuzení si zatančí na oblíbenou píseň, aby se naladili na den, a při komunikaci navazují „connection“, ať už dotyky, či zahleděním se do očí.

Ano, možná jste již uhodli, že tento trénink, který je součástí projektu Common Senses, byl zaměřen na rozvoj verbálních a neverbálních komunikačních dovedností, a to především pracovníků s mládeží, pedagogů a lektorů. K rozvoji těchto nepostradatelných kompetencí nám sloužily různé umělecké formy; tanec, divadlo, výtvarné techniky od malby přes koláž až po sochání a v neposlední řadě i zvuky.

Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Když se v sobotu 18. července naše česká skupinka konečně dopátrala místa určení, má očekávání byla naprosto odlišná od reality. Čekala jsem nějakou teorii, procvičování na modelových situacích a reflexi. To jsem se spletla. Celý trénink byl veden zážitkově formou různých aktivit, kdy záleželo jen na vás samých, jak moc si dovolíte otevřít sám sebe a tedy i co si nakonec odnesete.

Pro mě osobně to bylo dost těžké. Když vám někdo řekne, že máte tančit a hrát si s jednotlivými částmi vašeho těla, nejdřív vlastně úplně nechápete, co máte dělat. Když to pochopíte, přemýšlíte, jestli to myslí vážně. A když zjistíte, že ano (a snažíte se dělat, co se po vás chce), minimálně na začátku si připadáte trochu jako blázen a v hlavě přemýšlíte, co všechno jste mohli dělat, kdybyste nebyli zrovna tady.

Nutno podotknout, že účast na všech aktivitách byla dobrovolná. Často zaznívalo, že kdykoli se nám do něčeho nebude chtít, tak je to v pořádku. Většině účastníků jistě stále zní v hlavě: „And it is very ok… And I really mean it.“, která často zněla z úst našich lektorů. Této velkorysé nabídky však nikdo z nás nevyužil. Nakonec se i mě podařilo se dostatečně uvolnit, ztratit obavy z toho, co si o mě kdo bude myslet, a naplno se do tréninku ponořit.

Celý týden nám tropické čtyřicítky zpříjemňovala blízkost Maďarského moře, Balatonu, kam jsme se chodili ukrývat před komáry a také si trochu „zaplavat“. Šlo o speciální způsob pseudoplavání, kdy se v hloubce cca 100 cm snažíte nadzvednout nohy tak, abyste je nešourali o dno. Ne všem se to dařilo, každopádně i tak jsme se ve vodě patřičně vyřádili.

Vzhledem k tomu, že šlo o trénink mezinárodní, nesměla ani tentokrát chybět International dinner. Pojetí večeře jakožto pikniku na pláži dodalo celé události nevšední atmosféru. Za světla zapadajícího slunka nad vodou jsme měli možnost ochutnat dobroty z Nizozemí, Maďarska, Itálie, Litvy, Chorvatska a Rumunska. Velký úspěch zklidily rovněž české Pralinky, pravděpodobně především díky své rumové příchuti, neb alkohol byl po celou dobu tréninku přísně zakázán.

Mým přáním na začátku bylo, abych se nenudila. Abych každý den něco objevila a prožila si tak své malé osobní dobrodružství. Během toho všeho tančení, malování, přemýšlení a reflektování jsem objevila doslova poklad. Přišla jsem na to, že k vám dobrodružství nepřijde samo, ale člověk se mu musí otevřít a pozvat ho dál. Musí pořádně otevřít oči, nastražit uši, nasát vůni světa a pak mu vykročit vstříc.

Věřím, že si každý z nás během té doby prožil a objevil spoustu věcí. Bohužel se to nedá úplně zprostředkovat na papír. Pokud by vás tedy zajímaly podrobnosti, dejte nám vědět, rádi s vámi navážeme „connection“ a o vše se podělíme, ať už verbálně či neverbálně. A kdybyste nechtěli, nemusíte, it is very ok… And I really mean it.

Gabka Boková

Projekt byl organizován v rámci programu Erasmus+.