#healthylifestyle je série tří výměn mládeže, které se zaměřují na rozvoj zdravých návyků a postojů u mladých lidí s cílem myšlenky propagovat dále. Hlavní téma je “how to live healthy, active and fresh”, a každý ze tří projektů se zaměřuje na jedno z následujících témat: outdoorové aktivity, zdravá stravy a pozitivní myšlení. Zážitky z prvního kola, které proběhlo v srpnu 2016 si můžete přečíst díky následujícímu článku, který je poskládaný všemi účastníky dohromady!
„Tato výměna mládeže, kterou pořádala organizace nesoucí název Synergy Romania, se uskutečnila v Iasi, jednom z největších měst rozprostírajícím se na severozápadě Rumunska v blízkosti hranic s Moldávií.
V našem případě se jednalo o první část třífázového dlouhodobého projektu, který se, jak již sám název napovídá, zaměřoval na zdraví a zdravý životní styl. Akce se mělo původně zúčastnit 16 mladých lidí ze čtyř zemí a to konkrétně z Rumunska (Moldavska), Chorvatska, Litvy a České republiky. Chorvatská NGO nebyla nakonec schopna zajistit vyslání všech 5 účastníku, a proto se na poslední chvíli musel jejich počet zredukovat, což však ani trochu neubralo na kvalitě projektu. Ba naopak, čím méně nás bylo, tím blíže jsme se mohli poznat.
I když je Iasi cca 300 000 metropole, tak nebylo vůbec jednoduché najít takový spoj, který by se vešel do rozpočtu 170Euro. Myslím, že vyjma Kryštofa se to nikomu z nás nepovedlo. Kontaktovali jsme se navzájem, psali si, ale nakonec to stejně dopadlo tak, že každý z nás si zvolil svůj vlastní způsob dopravy podle svých možností. My jsme nakonec společně s Patrickem zvolili trasu autem do Vídně a odtud přímým letem do Iasi, zatímco Péťa poctila návštěvou své kamarády v Bukurešti, Marťa odlétala z německého Mnichova a Kryštof se rozhodl pro 27 hodinovou cestu vlakem, kterou si nechtíc prodloužil o další tří díky špatné komunikaci rumunských průvodčích.
V den příjezdu jsme se ubytovali v na Rumunsko celkem dobrém hostelu, který dokonce spoluvlastnil jeden z vedoucích kurzu, seznámili se mezi sebou i s facilitátory Georgem and Angelou, povečeřeli chutné jídlo v hezky vyzdobené restauraci a večer vyplnili procházkou do zmodernizovaného centra.
Musím se přiznat, že Rumunsko neodpovídalo mé utkvělé představě o polorozbořených domech, špatných silnicích, babičkách v šátcích, cikánech a stovkách potulných psů, i když je pravda, že slovo stovky bych zde pouze zaměnil za desítky. Zvláště hlavní třída směrem k paláci byla lepší, modernější a zachovalejší víc, než mnohý z nás čekal.
Den po příjezdu začala oficiálně výměna mládeže. Po snídani ve formě švédských stolů jsme se sešli všichni v přednáškové místnosti hostitelské organizace a na řadě bylo představení projektu a jeho průběhu, stanovení pravidel a cílů, teambuildingové aktivity a všemi zbožňované hry na zapamatování jmen :-). Odpoledne jsme vyplnili 40 minutovou cestou v přehřátém autobuse (chápej v sauně) a následným výšlapem směrem k mužskému klášteru, vedle nějž se nacházela celá řada vinic. Při jeho prohlídce jsme měli možnost potkat a vyslechnout lehce přiopilého, ale přitom zábavného mnicha, který obdržel titul Ph.D. a vlastní jak Facebook, tak i Instagram . Následně jsme se odebrali do nedalekého parku, kde jsme po dobu dvou hodin mohli zlepšovat naše dovednosti na slack line, což si mnoho z nás užilo. Myslím si, že kdyby se nestmívalo a my nespěchali na večeři, tak by tam naše Marťa zůstala o pěknou řádku hodin déle :-). Bylo velmi užitečné, že se nám podařilo i lehce vyčistit park od smetí a jiných nečistot a my tak udělali něco i pro přírodu. “
Lukáš Jirousek
„Dny utíkají jako voda a půlka projektu je skoro za námi. Jenomže to nevíme, že k půlení dojde někde jinde než v Iasi. Už průvodní Infoletter lákal na dvoudenní trek v horách. Teď už se všichni jakžtakž známe, přichází lekce správného stravování, rychlokurz první pomoci. No, nezdá se vám to trochu podezřelé? Odpoledne tohoto dne se opravdu dozvídáme, že den následující vyrážíme na dva dny do hor. Spát budeme ve stanech na předem určeném místě v národním parku.
Z organizačních důvodu je třeba se rozdělit do několika tří- nebo čtyř-členných týmů. Ještě
včera by to nebyl problém, jenže… Objevil se tu s novým dnem i nový rumunský účastník jménem Bogdan. Je to velmi osobitý umělec, rád na sebe poutá pozornost i vskutku neotřelými způsoby. Ze začátku mezi ostatními kamarády nemá. (O tom jaký je Bogdan, jak jsem s ním byla nakonec ve skupině, spala v jednom stanu potom, co jsem ho x-krát přesvědčovala, aby šel spát dovnitř a nezmrznul bez karimatky s jednou botou venku a chovala se k němu chvíli jak jeho matka a za okamžik jako rovnocenná parťačka, o tom bych napsala kilometrový článek 😀 )
Taková banalita, jako rozdělení do týmů, trvala snad hodinu. Chtě nechtě, dopadlo to tak, že ve trojčlenném týmu s Bogdanem jsem byla já a Rumunka Otilia. Pak už se mohl vytyčit plán, co nás čeká a nemine. Jako první jsme si měli připravit seznam věcí, které si každý za 50 leí večer nakoupí. Byly tím myšleny potraviny a voda, které si poneseme s sebou. Moje skupina byla velmi marná, proto jsme přijali pozvání pánské skupiny se podělit s nápady, co koupit, co tam tedy ty dva dny budeme jíst. Nakoupili jsme s menšími obtížemi. Například banány, které si do nákupního seznamu napsal skoro každý, měli v supermarketu pouze v téměř neprodejném stavu za 0.99 lei, tj. asi za 5 Kč /kg. Umíte si představit, jak teda asi vypadaly? Když jsem si to chtěla vyfotit na památku, jak se členové projektu mezi místními důchodci snaží získat ty nejméně zmasakrované banány, ochranka mne málem vyvedla, že si to fotit nebudu a ať všechny pořízené fotky před nimi smažu. Tedy bohužel.
Ještě ten večer nás čekala přednáška na téma balení batohu, jaké užitečné věci si vzít s sebou, co nebrat, jak si správně seřídit batoh, vybrat boty a vrstvit oblečení atd. Pro někoho úplná novinka, pro jiného běžná věc.
Udivující pro mne bylo, že když Infoletter píše- vemte si spacák a alespoň 40 litrový batoh-, tak Litevky nemají ani jedno ani druhé.
A abych nezapomněla, odjezd byl naplánovaný na 6.00, každý měl být připraven už 5.40. Kolem jedenácté/dvanácté jsem šla jsem tedy konečně balit, do sprchy a podle pravidel kurzu alespoň na pět hodin spát. Tady podotknu, že pět hodin jsem fakt nespala, protože to byl snad nejnabitější den z celého týdne.
Budík v pět nula nula zvoní a vstávat se mi nechce. Nebo chce? 🙂 Vždyť jedeme na mojí vytouženou část projektu, do hor! Snídám v buse banány, něco sladkého a nemůžu se dočkat, až dorazíme na místo. Parcul National Ceahlau (Ceahlau National Park).“
Martina Kukrálová
“ Poté co se nám podařilo vylézt z postelí, obléci se, lehce posnídat a naložit k prasknutí narvané bágly na záda, jsme se vypotáceli z hostelu a v ospalosti hodné brzké ranní hodiny ve kterou jsme vstávali, jsme se doploužili do minibusu, který nás měl dovézt za novým dobrodružstvím. Většina lidí to okamžitě po usednutí do vyhřátého vozidla, zalomila a ve své hybernaci pokračovali celou dlouhou tříhodinovou cestu do hor. Já jsem z těch, co za jízdy v jakémkoliv dopravním prostředku nezamhouří oči a tak jsem těch pár hodinek využil k pozorování okolní krajiny (která je samosebou velmi odlišná oproti té české) a života na vesnicích kterými jsme projížděli. Hodně mě překvapily veliké rozdíly, které jsem okolo viděl. Například ušmudlaní sedláci sedící na vozíku, očividně domácí výroby, naloženém senem, taženém koněm, který však předjíždělo nové BMW. Nebo krásný nový velký dům s barevnou omítkou a upravenou zahrádkou, který však přes plot sousedil s chatrčí s doškovanou střechou a povalujícím se harampádím okolo.
Zajímavým zážitkem také byla zastávka u jakéhosi motorestu, který zvenku i zevnitř vypadal poměrně středoevropsky, tudíž upraveně, moderně a čistě. Velkým překvapením tedy pak bylo, že místní záchod byl ve formě větrem ošlehané boudičky v níž se skrývala krutě páchnoucí díra v zemi. Většina z nás se rozhodla to ještě chvilku vydržet a odskočit si až v horách..:D
Když jsme konečně dorazili na místo určení, jímž byla menší vesnička s hotelem, klášterem a pár domečky okolo, všichni v očekávání vyskákali z minibusu a užívali si příjemný horský vzduch a pohled na vrcholek hory ke kterému jsme měli namířeno. Poté co jsme si dali před tůrou menší sérii protahovacích cviků a naložili jsme si krosny na záda, vyrazili jsme z tamních 1100 m.n.m. vstříc vrcholku, který se tyčil v úctyhodných 1904 m.n.m.
Hodiny a hodiny jsme za neustálého funění a pocení způsobeného poměrně vysokou, ale příjemnou teplotou stoupali kupředu k našemu cíli a po každém úseku výstupu jsme byli odměněni stále krásnějším a větším výhledem na nekonečné hřebeny, údolí a později i kilometry se táhnoucí jezero, které se magicky lesklo ve sluneční záři toho dokonalého odpoledne a stále nás lákalo se mu alespoň na moment přiblížit.
Pozdě odpoledne jsme dosáhli hřebenu poblíž vrcholu naší hory, kde jsme společně v horských travinách poobědvali a odpočali si po náročném výšlapu. O hodinku nebo dvě později jsme skrz kleč a kamení vyrazili k prostoru vyhrazenému pro stanování a rozbili jsme tam společnými silami tábor. Někteří z nás poté ještě sebrali poslední zbytky sil a vypravili jsme se na vrcholek hory Toaca, což byl pro mě asi nejsilnější zážitek z celého týdne. Během toho co jsme si užívali neuvěřitelný výhled z vrcholu hory se k nám přihnala hustá oblačnost, která mimo toho přinesla prudké ochlazení, takže při cestě zpět ke stanům jsme sotva viděli na cestu a třásli se zimou, která znenadání přišla po tak teplém dni. Cestou jsme se ještě zastavili na teplý čaj v horské boudě a hnali jsme se do stanů pro pár hodinek zaslouženého spánku.
Po brzkém ranním probuzení jsme zjistili, že sotva vidíme přes hustou mlhu na sousední stan a tak jsme poklidně posnídali každý v tom svém skromném příbytku, načež jsme sbalili stany a poklidně jsme se vypravili vzhůru dolu zpět do základního tábora, kde na nás měl čekat onen mikrobus, jenž nás měl odvést zpět do Iasi. Šli jsme ku našemu potěšení jinou cestou, takže jsme měli možnost užít si dalších vyhlídek na rozsáhlá údolí a hřebeny. Posvačili jsme pod vodopádem. Potkali jsme spoustu dalších milovníků horské turistiky a to nejen z Rumunska, ale i z Maďarska, Německa a Velké Británie. Potěšila mě vstřícnost a komunikativnost lidí které jsme cestou dolu potkávali, jenž je mi bohužel v Čechách neznámá. Zajímavostí také byla skutečnost, že nás celou cestu doprovázela menší smečka psů, která nás stále hlídala a svojí čistě bílou srstí tak trochu připomínala skupinku horských strážných andělů.
Po úspěšném sestupu, podobnému svojí náročností předešlému výšlapu, jsme se unavení, ale šťastní svezli do sedaček přistaveného busíku a nechali se unášet zpět do města. Po příjezdu na hostel jsme si užili zaslouženou teplou sprchu, dali si dvacet, oblékli si čisté oblečení a vyrazili na společnou večeři do restaurace, kde jsme měli možnost s ostatními posdílet pocity, zážitky, fotky a názory na nově nabyté zkušenosti.“
Patrick Markes
„Předposlední den nás organizátoři po snídani vzali do botanické zahrady, která je jedna z nejstarších v Rumunsku. Botanická zahrada byla poměrně rozsáhlá se stezkami mezi stromy, rybníkem a skleníky s kaktusy a okrasnými květinami. V botanické zahradě si pro nás organizátoři připravili „bare foot“ aktivitu, která spočívala v chození naboso na rozmanitém povrchu a terénu botanické zahrady a zaposlouchat se do zvuků přírody. Poté jsme si povídali o našich pocitech z této aktivity a podali zpětnou vazbu. Následně jsme se společně prošli celou botanickou zahradou a zamířili jsme k atletickému stadionu. Po úvodním protažení a zahřátí svalů jsme každý svým tempem uběhli jeden kilometr. Závěrečné protažení bylo ve dvojicích, které se mi velmi líbilo, protože podporuje teamovou práci. Po sportovní aktivitě nám řádně vyhládlo a zamířili jsme na pozdní oběd do restaurace v těsné blízkosti naší seminární místnosti, kde jsme také měli závěrečný seminář před volným večerním programem. Během závěrečného semináře se s námi organizátoři oficiálně rozloučili a převzali jsme drobné dárky. Poté za zavřenýma očima a za doprovodu relaxační hudby jsme vzpomínali na celý průběh kurzu. Následovala večeře a volný večerní program, který jsme se rozhodli strávit společně návštěvou venkovní zahrádky v centru města u sklenky dobrého vína.
Poslední den po snídani nás již čekaly poslední formality – vyplnit evaluační dotazník a další dokumenty po obědě jsme se společně rozloučili a zamířili na letiště vstříc našim domovům. Kurz jsme si všichni velmi užili a pevně doufáme, že budeme mít v budoucnu možnost se opět setkat.“
Petra Popelářová
Projekt byl financován z programu Evropské unie Erasmus+