První rok s Covidem pro mě představoval epizodu života, během které se můj sociální život významně zcvrkl. Nemohl jsem se proto dočkat až nastane příležitost se zúčastnit nějakého projektu evropské mobility Erasmus+. Během léta jsem nabyl pocitu, jako by se s různými projekty roztrhnul pytel. Věděl jsem však, že po takové době bez významnějšího sociálního kontaktu budu prahnout po intenzivnější interkulturní zkušenosti. Jakmile se tedy objevila příležitost se zúčastnit projektu Skill Up v Rakousku, dlouho jsem neváhal a podal přihlášku. 

Infopack projektu již jasně zmiňoval, že se bude jednat o intenzivní tréninkový kurz vycházející z metodologie Synergy. O této metodě jsem dříve již něco málo zaslechl, takže jsem na projekt nejel úplně bez očekávání. Největší očekávání, která jsem však měl se týkala spíše mě samotného. Jak se budu projevovat? Jakým dílem se do tréninku zapojím? Jaká skupina lidí se sejde? Navážu nová přátelství? 

Samotný projekt se konal v rakouské vesnici Neu Nagelberg, která leží přímo na českých hranicích. Z Česka je však cesta poměrně komplikovaná, proto jsem zvolil, stejně jako většina účastníků, možnost se na projekt dopravit společně autobusem z Vídně. Již tam jsem nabral přesvědčení, že se na tomto projektu sejde dobrá parta, a toto přesvědčení se mi během tréninku akorát potvrdilo. 

Vedle celkem 19 účastníků a dvou trenérů, Sipi a Frabrizzia, se tréninku ůčastnilo také pět “spolu-trenérů”, kteří se podíleli na chodu programu, ale chovali se velmi podivným způsobem. Na konci projektu nám bylo prozrazeno, že “spolu-trenéři” měli zadáno se chovat neutrálně a neprojevovat během aktivit žádné emoce, aby nedošlo k narušení “procesů” účastníků a celé skupiny.  

Samotný program byl sice velmi intenzivní, ale nenastala chvíle, kterou bych si neužíval. Každý den od 9 rána někdy až do 11 hodin večer jsme se věnovali tématům, jako jsou mentální konstrukty, automatické reakce, naše vzorce chování, zodpovědnost, důvěra, spolupráce, inkluze a další. Každý teoretický blok byl doprovázen praktickými cvičeními, která nás vedla k tomu získat nové vhledy a změnit své způsoby uvažování. Během plnění některých aktivit (nebo také “procesů”, jak je trenéři označovali) jsem zažíval opravdové “WTF” momenty, které doprovázel skutečný pocit opuštění komfortní zóny a získání nové perspektivy, a to na sebe i na svět okolo mě. 

Nejsilnějším zážitkem a zároveň největší výzvou byla bezpochyby dvoudenní venkovní aktivita, během které jsme ve skupinkách zakusili, jaké je to být v neznámém prostředí bez peněz, telefonu a dalších každodenních předmětů, které považujeme za důležité. Sám jsem zakusil, jak se projevuji a funguji v malé skupině osob, zjistil jsem, jaké jsou mé silné a slabé stránky ve vztahu k týmové spolupráci a uvědomil jsem si, jak důležitá je otevřená a upřímná komunikace. Zároveň musím říci, že ač se jednalo o aktivitu, která nebyla svým způsobem vždy příjemná, jsem si ji v konečném důsledku nadmíru užil. 

Z celého projektu si odnáším vedle spousty vhledů, uvědomění a nových poznání, také (a především) nové známosti a přátelství, u kterých doufám, že přetrvají nad rámec tohoto projektu. Podobný projekt bych doporučil každému, kdo má pocit, že v životě tápe a nemá jasno v tom, kam směřovat, či chce posouvat své hranice a vystoupit ze své komfortní zóny anebo zkrátka lépe poznat sám(a) sebe, a to v různých situacích a kontextech. 

Jsem nesmírně rád, že jsem se projektu zůčastnil a chtěl bych vzdát hold a poděkovat organizátorům za jejich práci a energii, kterou investovali do příprav a realizace tréninku. Zároveň děkuji také Evropské unii a organizaci Brno connected za možnost se podobných výměnných projektů účastnit. Každému, kdo dosud váhá s účastí na nějakém projektu proto vzkazuji: “Neváhej a běž!”

Honza Farkaš

Projekt byl financován z programu Evropské unie Erasmus+.