Proměna uprostřed bulharské divočiny 

„A tak jsem zjistila, že toho ke štěstí moc nepotřebuju. Ani peníze. Ani telefon. Ani teplé ponožky,“ dokončila jsem větu a hleděla do vytřeštěných očí příbuzných a kamarádů, kteří si přišli poslechnout mé vyprávění o zážitcích z projektu v Bulharsku.

Není se čemu divit. Ti, kteří Basic Synergy trénink ještě neabsolvovali, si dokážou jen stěží představit, jak je možné, že se člověk během pouhých deseti dní odhodlá ke změnám, jakých nebyl schopen celé roky. A že ti, kteří do Ravnogoru přijeli, se z něj nevrátili stejní. 

Ať už si o Synergy tréninku dopředu nastudujete cokoli, nikdy se stoprocentně nepřipravíte na to, co vás na něm potká. V horské vesničce „uprostřed ničeho“ jsme tak i my, skupina rozmanitá jak národnostně, tak životními zkušenostmi i názorově, měli co dočinění s tím nejkritičtějším koučem – sami se sebou. Pravidelný režim ohraničený snídaní, lehkým obědem a večeří, doplňovaly „procesy“, při kterých se nám trenéři snažili za pomocí „learning by doing“ ukázat, že každý z nás má možnost dosáhnout spokojenosti a štěstí. 

Během deseti dní na projektu Home is… jsme okusili, co znamená opravdu chtít. Co představují integrita, pochopení nebo spolupráce. Jaký je rozdíl mezi tím, když se člověk ohání argumenty a výmluvami a když své výroky opravdu žije a koná podle nich. Basic Synergy trénink pro mě nebyl procházka růžovým sadem, ale ani běh po minovém poli. 

Byla to ohromující horská dráha, kdy jsem si sáhla na dno, poznala své minimum i maximum a kde jsem se naučila žít přítomností. Po pár dnech intenzivních procesů jsem si navzdory všem „up and down“ uvědomila, že takhle šťastná jsem už dlouho nebyla. Vlastně jsem si tehdy ani nebyla schopná vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila takhle dobře. Šťastně. Naživu. 

Projekt byl rozdělený na dvě vzájemně propojené části – „procesy“ a „outdoor“, kdy jsme poslední dny tréninku vyrazili ve skupinách na vlastní pěst ověřit, co jsme se za poslední dny naučili. Navzdory obavám, které se mě zmocňovaly při pomyšlení na odpovědnost, kterou za svoji skupinu jako její leader budu mít, se pro mě ale dva dny plné stopování, sebeuvědomění, týmové spolupráce, laskavosti a neuvěřitelných příhod staly zážitkem, z něhož čerpám ještě dnes. 

Byla by lež, kdybych tvrdila, že je takový pro každého. Není. Abyste ho zvládli absolvovat, musíte přijmout myšlenku na změnu. Vy sami musíte být ochotni nastavit si zrcadlo a pracovat s tím, co spatříte. Což podle mě není vůbec snadné a spousta lidí se k něčemu takovému celý život nejen neodhodlá, ale cíleně se něčemu takovému vyhýbá. Když tak ale učiníte, otevřete se možnostem a dovolíte sami sobě posunout se od myšlenek k činům, možná podobně jako já zjistíte, že spousta věcí, které jste zoufale hledali ve světě okolo sebe, se ve skutečnosti nachází uvnitř vás samých. A takové poznání podle mě stojí za to, ne? 

Tak co, půjdete do toho? 

Eva Müllerová